Společenské hodnocení normality/abnormality ve vztahu k fenoménu postižení

normalita Chceme-li se zabývat pojmem postižení, nutně se musíme dotknout vymezení chápání normality resp. abnormality


Tyto termíny nám v jistém, obecně rámcovém chápání vymezují cílovou skupinu speciálně pedagogické péče. Daleko dříve než se s otázkou definování normality setkáváme ve speciální pedagogice, ji nalézáme v lékařských vědách. Mühlpachr (In Vítková a kol., 2004) uvádí, že řešení zdravotních „ne-normálních“ stavů prostupuje celou kulturní historií medicíny. Medicínské pojetí normality či abnormality jedince je relativně pregnantně určeno biologickými normami. Ve speciální pedagogice je však tato generalizace členění ve smyslu jednoznačného oddělení zdraví a nemoci nepřípustná. Člověk jenž by byl doktory označen za „abnormálního“, ve smyslu vzniku nemoci, defektu či postižení, může vést z pohledu speciální pedagogiky zcela „normální“ život, jelikož jeho postižení nenabylo psychosociální dimenze. Z uvedeného jasně vyplývá, že určení striktních hranic normality je úkol velmi obtížný, ne-li nereálný. Otázka normality je závislá na různorodých okolnostech a podle Kaleji (2011) souvisí s několika klíčovými faktory:

  • časové hledisko – hodnocení daných jevů závisí na čase;

  • prostorové hledisko - hodnocení daných jevů závisí na prostoru (ať už geograficky např: ČR, USA..., nebo úžeji prostory domácího prostředí či na veřejnosti);

  • situační hledisko - hodnocení daných jevů závisí na konkrétní situaci;

  • kulturní hledisko - hodnocení daných jevů závisí na kultuře;

  • náboženské hledisko - hodnocení daných jevů závisí na náboženství.


normalita

Uvedené faktory nejsou zdaleka jedinými možnými činiteli, kteří mají vliv na hodnocení normality ve společnosti. Není mým zájmem, je zde všechny detailně vylíčit. Chtěla bych však alespoň zmínit důležitost rozdílného chápání norem každého člověka. Jedná se o subjektivní normu, jenž je dána osobností jedince, tzn. charakterem, temperamentem, kognitivními schopnostmi, ale i na příklad životními zkušennostmi.

Referenční seznam:

KALEJA, M. Etopedie. Opava: FVP SLU v Opavě, 2011. s. 9.

MÜHLPACHR, P. Axiologická a normativní dimenze integrace. In VÍTKOVÁ, M. (ed) Integrativní speciální pedagogika. Integrace školní a sociální. 2. rozšířené a přepracované vydání. Brno: Paido, 2004. ISBN 80-7315-071-9.


 

autor článku: Mgr. Lucie Piňosová

Nahoru