První desatero aneb podmínky, které usnadňují život rodinám, kterým se narodilo dítě s postižením

Ruce Při výchově dítěte, zvláště pak jedná-li se o dítě s kombinovaným postižením, mají určující postavení v rodině rodiče. Jsou to pak právě oni, kteří roztáčí kola mezilidských vztahů, poskytují zázemí pro emocionální a další rozvoj osobnosti a jsou pro dítě vzorem chování a jednání. (Valenta, Müller, 2003)

Dlouhodobé zkušenosti mnoha rodičů daly a myslím si, že dosud dávají možnost stanovit některé základní zásady, jichž by se rodiče při domácí výchově mohli přidržet. Mezi tyto zásady patří:

  • nečinit dítě předmětem soustrasti a nedovolit nikomu z jeho okolí, aby ho litoval,

  • neočekávat od něho jenom to, co víme, že může dokázat,

  • nesrovnávat je se stejně starými nepostiženými dětmi, nevystavovat je soutěži s nimi,

  • pochválit za každý sebemenší úspěch, za vše, co se mu povedlo a povzbuzovat ho k další činnosti,

  • rozvíjet pracovní schopnosti v domácnosti a pověřovat je úkoly, na které stačí,

  • soustředit všechno úsilí na vytvoření základních hygienických a společenských návyků,

  • navštěvovat s ním různé kulturní a sportovní podniky, které jsou přiměřené jeho chápání,

  • trestat jen tehdy, jsme-li plně přesvědčeni, že si závažnost přestupku, jehož se dopustilo, plně uvědomí,

  • procvičovat často v měnících se situacích výchovný požadavek, jehož splnění dítěti vštěpujeme,

  • pěstovat v sobě zdravou náklonnost a lásku k dítěti.

Ruce

Zdeněk Matějček sepsal pro rodiče tzv. první desatero aneb podmínky, které usnadňují život rodinám, kterým se narodilo dítě s postižením. Mezi jeho body patří:

  1. „Rodiče mají o svém dítěti co nejvíce vědět – nejlépe z odborných zdrojů.

  2. Dítě s postižením potřebuje značnou dávku obětavosti (porozumění, výchovného vedení),
    ale ne ‚obětování se‘ – péči o dítě je třeba rozdělit mezi členy rodiny.

  3. Vztah k postiženému dítěti nemá mít charakter pasivního prožívání neštěstí – spíš aktivního řešení úkolu, který je třeba zorganizovat, rozpracovat do dílčích činností, získat pro něho odborné i laické spolupracovníky

  4. Rodiče musí znát a přijmout pravdu o budoucnosti vývoje svého dítěte.

  5. Pro zdárný vývoj dítěte je důležitější mu pomáhat k radostnému životu (včetně vedení
    k samostatnosti, překonávání překážek, řešení úkolů), než je litovat.

  6. Každý cílevědomý krok ve výchově a v učení rehabilitaci chce svůj čas a náležitou míru.

  7. Rodiče by se neměli izolovat od okolního světa ani od rodin s podobným osudem.

  8. Rodiče dítěte by se měli zbavit přecitlivělosti na reakce okolí.

  9. Je nutné si do maximálně možné míry chránit manželství a rodinu.

  10. Je třeba realisticky vyhlížet do budoucnosti (stran vlastní schopnosti zajistit potřeby dítěte
    i reálné pomoci okolí, stran institucionálního zajištění výchovy apod.).“ (Matějček in Valenta, Müller, 2003, s. 239-240)

autor: Mgr. Kateřina Zouharová

Nahoru