Přístupy společnosti k handicapovanému člověku v historii… aneb malé ohlédnutí za tím, co máme už (naštěstí) za sebou…

Za mřížemi V současnosti ve světě žije okolo 500 miliónů lidí s různým druhem zdravotního postižení (v ČR přes milion). Přístup společnosti k nim má vskutku pohnutou historii a m ěnil se v úzkém sepětí s politicko-ekonomickou a kulturně-náboženskou úrovní té doby.

Vyvíjel se od zcela negativního k charitativnímu, od snahy izolovat formou ústavní péče až po úsilí integrovat handicapované do běžného života společnosti. Lidé s postižením byli vždy určitým způsobem nápadní, díky vzhledu, mentální úrovni, způsobu komunikace, chování, atd. Často byli vytlačováni na okraj společnosti a omezováni ve svých životních možnostech.

Měsíční svit a mříže

První zmínky o této problematice pocházejí z doby starověkého Řecka a Říma, kde byl tehdy vyznáván kult „harmonie krásy těla a ducha“. Podle jednoho ze zákonů této kultury bylo dovoleno „rychle usmrtit zvlášť obludné dítě“, jeho otec nebo mužská část rodu, měla právo o tom rozhodnout. Pouze ve vyšších vládnoucích vrstvách se objevuje zřizování poručnictví „nedorostlým nebo duševně vadným členům rodiny“. Platón přímo doporučuje „zahubit zuřivé a nevyléčitelně duševně nemocné“, je tomu prý „lépe pro ně samotné i pro stát“, jen ti „klidnější“ mohli zůstat v péči rodiny. V Římě se konají tzv. „trhy bláznů“, kde jsou postižení a duševně nemocní prodáváni bohatým pro obveselení. Ve středověku převládá názor, že postižení a nemoc je trestem za hříšný život. Pouze při klášterech vznikají tzv. „hospitály“, které slouží nejen poutníkům, mohli se zde uchýlit i duševně nemocní a handicapovaní lidé. Státní moc ale tyto lidi označuje za „nebezpečné šílence“ a vyhání je za hradby měst, kde je nechává se toulat. Později renesance sice bojuje proti pověrám a poprvé v historii se zde objevují i určitá pravidla a předpisy pro zacházení s postiženými a duševně nemocnými lidmi, ale toto poznání, že tito lidé nejsou nebezpeční, se obrací proti nim a přináší jim další potupu ve formě vystavování při městských trzích a slavnostech, v klecích pro pobavení. Izolace handicapovaných pokračuje na tzv. „Lodích bláznů“, jejichž existence je doložena z více historických zdrojů, nejznámější je zřejmě její zachycení na obrazech H.Bosche. Na palubě takové lodi putovali handicapovaní a nemocní od města k městu. Také osvícenství je známo zakládáním velkých internačních budov, které spadaly do třetí kategorie represe, spolu s policií a soudnictvím. Používá se zde středověkých trestů. Handicapovaní lidé jsou zde izolováni a „léčeni“ opravdu nelidskými způsoby, bitím, hladem, okovy. Až novověk přináší pokrokem v oblasti medicíny, psychologie a dalších oborů výrazný posun v nahlížení na osoby s handicapem. Řada pověr, strachů a odmítání je odstraněna, odborníky vyvrácena. Polyfunkční internační zařízení se začínají měnit ve speciální ústavy, ústavy později nahrazují týdenní či denní stacionáře, je zajištěno speciální vzdělávání, odpovídající zdravotně-rehabilitační, psychologická péče, atd. Současným trendem v přístupu k nejrůzněji handicapovaným lidem je integrace, která přináší všestranný rozvoj osobnosti a zlepšuje kvalitu života osob s postižením. Umožňuje člověku uplatnění, seberealizaci, neodmítá člověka, ale přijímá a vtahuje ho do života společnosti, podporuje v nezávislosti. Jednou z možností „jak na to“, je také služba osobní asistence, kterou nabízí naše středisko Eliada.

Motto: ”Kvalita společnosti se může měřit podle způsobu, jak se stará o své nejzranitelnější a nejzávislejší členy.” Adrian D. Ward

autor článku: Bc. Lucie Trnavská DiS.

Uvezněna

Svět je venku

Nahoru