Přijetí či odmítnutí aneb jak na tom jsme?

Přijetí Naši mysl a pozornost do určité míry přitahuje nějaká odlišnost člověka. Jestliže potkáme dítě na vozíku, dítě mentálně retardované, všimneme si ho.

Jestliže potkáme dítě s dredy, dítě s několika náušnicemi, dítě v roztrhaných kalhotách, všimneme si ho. Je to do určité míry odlišnost u tohoto dítěte, která nás přitahuje. Otázkou zůstává, co si o takových dětech druhý člověk myslí. Vzbuzuje to v něm soucit, překvapení či obdiv?
(Měsíčník Právo a rodina, 2007, č. 2.)

Rodiny našich klientů zaujímají ve společnosti zcela specifické místo a každá z těchto rodin představuje obrovskou hodnotu.
„Vyrovnat se s tak tíživými životními úkoly je svědectvím o velkém hrdinství. Umožnit dítěti i sobě za těchto okolností uspokojivý, ba šťastný život je dílo mimořádné hodnoty osobní i společenské.“
(doc. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc.)

Přístup široké veřejnosti k minoritě postižených je různý. Někteří ji přijímají jako přirozenou součást společnosti, jiní zaujímají kritický postoj.

Odmítnutí

Možné příčiny odmítnutí:
chybí důležité informace – v postoji pak chybí emotivní stránka
strach z postiženého – příčina je v neznalosti jak s postiženým jednat
obavy z nároků člověka s postižením
strach z vlastní neperfektnosti
(Vágnerová, 2004)
Je na nás, na každém, jak se v dané společnosti budou tyto rodiny cítit. Vnímám, že jsou mezi těmito světy nastaveny předsudky, rozpaky, bariéry. Vnímám, že tyto rodiny jsou často natolik zahlcené a unavené, že nemají sílu ba ani chuť něco další podnikat nad rámec svých možností. To také může být jeden z důvodů, proč se o životě těchto rodin ve společnosti, ví tak málo.

 

Přijetí a odmítnutí

autor článku: Markéta Blaňková

Nahoru