Moje vlastní…

Asi už víte, že součástí našich služeb jsou různé doprovody ze školy, do školy, na výlety, na procházky… Ale možná nevíte jaké zajímavé situace při takových „venkovních službách“ mohou nastat. 

Dosti často se mi stává, že nám někdo chce nějakým způsobem pomoci (podržením dveří apod.) :-). Například minulý týden jsem byla s dítětem na vycházce, a protože mi špatně sedělo, potřebovala jsem jej „přeposadit“. U některých dětí to neznamená jej pouze nějak posunout, ale znamená to dítě úplně odepnout, chvíli držet v náruči, nechat odeznít případné svalové napětí, a znovu jej posadit a zapnout. Musím se přiznat, že pro mě jako ženu je to dosti fyzicky náročný úkon. Na oné vycházce, při jednom takovém „přeposazování“, nám kolem jdoucí pán nabídl pomoc. Poprosila jsem jej aby nám chytil vozík. Byla jsem ráda, protože jsem si mohla být jistější, že nikam neujede. Navíc je to od lidí moc milé, že si všímají a nabídnou své ruce :-). Následně jsem zjistila, že mně milý pán považuje za maminku dítěte. Uvědomila jsem si jak často se mi to stává. Lidé kolem si většinu myslí, že jsem maminka…Vlastně je to moc hezká zpětná vazba – znamená to, že na okolí mé chování k dětem působí, jako by byly moje vlastní. A to je pěkné :-)

autor článku: Bc. Pavlína Skopalová DiS.



Nahoru