Hraní si aneb baví mě to?

V případě delších služeb máme s klientem čas nejen na činnosti, které „se musí“, jako je se naobědvat a provést úkony osobní hygieny, ale i na činnosti, které „se chtějí,“ jako je hraní her.

U dětí s postižením má člověk v první chvíli pocit, že si není, jak si sním hrát, protože „tuhle“ ani „tuhle“ aktivitu nezvládne nebo o ni nemá zájem. A už vůbec si neumí představit, že se sám během hry pobaví. Nicméně hra je nezbytnou součástí dětského světa. Nezbývá tedy, než se do ní s klientem pustit.
Alespoň já jsem to tak prožívala. Ale byla jsem překvapená, kolik aktivit se dá uzpůsobit danému klientovi na míru. Zvykla jsem si zapojovat fantazii, vymýšlet nové hry a ty známe poupravovat, je-li to třeba. Někdy z toho vyjdou celkem nezvyklé kombinace činností, ale hlavně, že je co společně „provádět“. Navíc to bývá i legrace, jak pro klienta, tak pro mě.

autor článku: Barbora Zemanová


Nahoru